Moje první setkání s Melittobií část 1.

Teorie

O melittobiích už bylo řečeno mnoho. Teorie je jednoduchá, jedná se o velice nebezpečného parazita blanokřídlých, který se primárně zaměřuje na samotářské včely, různé vosičky a bohužel i čmeláky. Z těchto opylovačů se jim dokážou ubránit pouze včely medonosné, a to díky svým hygienickým zvyklostem. U čmeláků byly případy napadení vzácné. Melittobia je drobná vosička o délce cca 1,5 mm. Svého hostitele hledá podle pachu. Jakmile ucítí oběť, přistane v okolí a celý zbytek svého života se už z místa nehne, buď se k oběti dostane, nebo zemře hlady. Nemá problém vyčichat osamocené kokony samotářských včel a nedělá jí problém se do nich provrtat skrze víčka, či prohrabat se skrze zeminu. Pokud se sletí více jedinců dokonce si při vrtání pomáhají a střídají se při hloubení jednoho otvoru. Jakmile se dostane k oběti, omráčí jí svým žihadlem a začne se živit jejími tělesnými šťávami a klást vajíčka. Z prvních cca 30 vajíček se velice rychle vylíhnou noví jedinci, z nichž 90% tvoří samičky se zakrnělými křídly – lezci a pár samečků, kteří svedou boj na život a na smrt o páření se všemi samičkami. Jakmile je hotovo lezci zůstávají v hnízdě a pomáhají matce s kladením vajíček, napadají další a další larvy a z další generace se rodí především samičky – letci. Zatímco lezci zůstávají v hnízdě a orientují se po čichu, letci v prvních 3 dnech jsou lákáni denním světlem, za kterým se pohybují a létají. Až teprve poté se jejich program přepne a opět hledají oběť po čichu. Pokud samička není oplodněná, klade jen pár (do 10) vajíček, které většinou nedokončí vývoj, z některých se ale vylíhne sameček a pak pokračuje vše podle původního plánu.

Teorie co se týká čmeláků říká, že se jedná o velice nebezpečného parazita. Po průniku do hnízda dochází k masivnímu napadení kokonů a přestanou se líhnout noví čmeláci, rodina se nerozvijí a z kokonů se pak líhnou stovky malých mušek, které zamoří prostor úlu. Jediné řešení je pak uzavřít obsah úlu se čmeláky a prolít ho vařící vodou, nebo alkoholem.

Alternativní postup sanitace hnízda

Loni jsem uvažoval alternativní postup, který dává ještě rodině čmeláků šanci. Doufal jsem ovšem, že ho sám nikdy nevyzkouším. Spočívá v tom, že je možné úl zaizolovat a přenést do uzavřené místnosti a operovat ve tmě s pomocí červeného světla, při kterém jedinci melittobií nelétají. Teorie postupu spočívá v tom, že lze oddělit živé čmeláky a napadené hnízdo od úlu. Ten následně sanitovat. Z díla pak odoperovat malé larvy a čerstvé kladení, které ještě melittobia nenapadá a ty dát se čmeláky do nového čistého úlu s novou výstelkou. Zbytek hnízda s kokony umístit do karantény, kde po dobu několika dní (2-4) umožníme dolíhnutí některých zdravých kokonů. Karanténa by měla mít větrání s mřížkou z uhelonu 53S, kterým melittobia neprojde a cukerný roztok pro nově narozené čmeláky. Dolíhnutí čmeláci se pak opět v noci při červeném světle odeberou a přesunou ke své rodině. Po uplynutí několika dní pak následuje opět kompletní sanitace karantény.

První setkání

Bohužel pro mě, se v oblasti tento škůdce očividně vyskytuje. Většina napadení byla hlášena v průběhu července a srpna a tak jsem značně podcenil obranu – lepové pasti jsem řešil až v první polovině června. Což se ukázalo jako fatální chyba. Během běžné obhlídky čmeláků jsem našel 3 jedince melittobia v síťkách na větracích otvorech dvou hnízd. Mezi usazenými čmeláky jsem měl tři hnízda čmeláků lučních, kde byly matky usazeny 2., 4. a 11. dubna. Zatímco první hnízdo bylo velice silné a už koncem května vyletěly první mladé matky. Ostatní hnízda byly méně aktivní. U druhého došlo ke ztrátě jedné z prvních dělnic (vlezla do jiného úlu, kde byla zakousnuta) a ostatní dělnice začaly sbírat pyl až po pár dnech (do té doby musela vše zařizovat matka). Hnízdo bylo o poznání slabší než to první už od začátku, ale začalo se také dost slušně rozjíždět. Provoz byl sice slabší, ale stále slušný, rodily se nové dělnice a tak jsem netušil, že je zde nějaký problém. Kontrola hnízda odhalila spoustu pěkných mateřských kokonů. O 6 dnů později po kontrole a 2 dny po odhalení melittobií ve větracích otvorech u jiných hnízd jsem si říkal, proč stále nelétají ty matky z těch kokonů? Dělnice stále fungovaly, ae zdálo se mi, že provoz nějak slábne. Otevřel jsem tedy úl a vydal jsem se na prohlídku hnízda. Jakmile jsem odhrabal výstelku a dorazil ke stříšce voskového hnízda viděl jsem několik malých mušek, které ze stříšky vylézaly. Bylo mi jasné o co jde!

Alternativní sanitace v praxi

Úl jsem okamžitě zapečetil a přenesl do kotelny. Tu jsem zatemnil a přemýšlím co dál. Opakuji si svůj teoretický postup z loňského roku a snažím se najít vybavení. Nový úl s čistou výstelkou, akvárium se stříškou z uhelonu, červenou baterku, pinzetu, sklenici na čmeláky. Jedno je jasné, pokud člověk nemá na tento postup předem vybavení, pracuje se velice těžko. První a nejzásadnější problém – čmeláci. Luční létají a ze sklenice jsou schopni vyletět i za tmy. Dávám sklenici do akvária, z toho vyletí také. Snažím se najít vyšší sklenici, ale i z nejvyšší sklenice v době vyletí. Hodinu tak honím čmeláky a házím je sem a tam. Další fáze – separace larev a kladení od kokonů – problém, nemám dostatečně ostrý nástroj. S nejostřejším roubovacím nožem na kaktusy se obaly trhají a larvy vypadávají. Chce to žiletku, jenže tu nemám. Hromádku polorozypaných larev pozoruji a prohlížím, nikde žádná melittobie, umisťuji do výstelky a přihazuji čmeláky. Jdou ven. Zbytek kokonů umisťuji do akvárka a utěsňuji obal.

Další pozorování

Po zklidnění začínám zkoumat. Voskový obal v hnízdě je pokryt stovkami mrtvých melittobií, dělnice čmeláků je jsou patrně schopny zlikvidovat a tak likvidovali a likvidovali. Jenže jim pár uniklo, dost na to aby infikovaly další a další kokony. Výsledek čmeláčí likvidace byl, že nebyly viditelné žádné mušky opouštějící hnízdo a tak vypadala rodina na vnější pohled v pořádku dokud infekce nepřekročila maximální úroveň. Samotným čmelákům to tedy mnoho nepomohlo. Stav kokonů byl tristní. Bylo očividné, že je drtivá většina napadených v různých fázích, z několika se líhlo, jiné teprve začaly a v ostatních se krmily a zrály larvy. Velké zklamání bylo, že i při tak časté kontrole dokáže infekce zajít tak daleko naprosto nepozorována. Potvrdila se teorie, že melittobie nezajímají larvy čmeláků, ty co jsem nechal v díle ignorovaly, šly jen po kokonech po kterých lezli a prozkoumávaly kudy dovnitř. Po shlédnutí tristního stavu jsem do prostoru, který se hemžil více a více dospělci, které hledali cestu ven z karantény, neudržel nervy na uzdě a stříkl tam trochu biolitu. Nedával jsem čmelákům už žádnou šanci. Jaké bylo překvapení, když jsem po 2 dnech v jednom kokonu zaznamenal pohyb – čmeláka. Ten se bohužel nebyl schopen sám vykousat z kokonu. Po 3 dnech jsem opět prohlédl kokony a zjistil jsem že uvnitř 6 byli čmeláci. Těžko říct, zda byli oslabení počínajícím útokem parazita pro kterého už ale nebyli stravitelní, nebo pronikl biolitu do kokonu.

Při asi 2 hodinovém pozorování karantény na zahradě jsem zaznamenal na síťce celkem 8 melittobií, jenže z vnější strany! Vůně hnízdy byla tak intenzívní, že fungovala jako magnet pro jedince z okolí, ty se slétávali a snažili se dostat dovnitř.

Rodina čmeláků v novém úle fungovala dál. Našel jsem uvnitř ale postupem času 3 jedince melittobie, kteří se snažili dostat ven a další 2, kteří se snažili dostat dovnitř (přestože jsou v úlu jen čmeláci, hnízdo stále velice vydatně voní). Je dost možné, že si je sebou přinesli čmeláci, při absenci kokonů ovšem nemají žádný cíl k útoku a tak se patrně snažili dostat jinam. Rodina nosí pyl a tak pokračuje s výchovou larev. Nové dílo nechávám netknuté několik dní, dokud nebude už teoretická přítomnost kokonů, které by mohly být opětovně napadeny. Co tedy čmeláci za těch pár dnů od nuly vybudovali zatím nevím.

Poučení z krizového vývoje

1. Nepodceňovat parazita. Datum napadení úlu mi vychází na polovinu května. „Mě se to nestane“ nebo „Budu to řešit v červnu až bude parazit aktivní“ nefunguje. Pasivní obrana v podobě utěsnění úlku nestačí. Od května je nutné mít připravené lepové pasti!
2. Parazita nelze vůbec snadno odhalit. Je dost možné, že často likviduje i přírodní hnízda, jenže pro vědce zkoumající hnízda v terénu je téměř neviditelný. Pokud bych v podstatě náhodou napadení neodhalil, pozoroval bych běžný vývoj rodiny ve které by se možná vylíhla i nějaká menší matka a považoval bych to pouze za „slabší hnízdo“. Je tedy možné, že je tento parazit mnohem rozšířenější, než se obecně myslelo, jen je velice snadné ho přehlédnout.
3. Na druhé straně nelze jednoznačně doporučit hloubkové kontroly. Pozorování melittobií slétajících se na karanténu musí probíhat úplně stejně, jako na otevřené voskové dílo čmeláků. Můžete mít čmelín utěsněný, vybavený lepovými pastmi, jakmile ale odklopíte víko a podíváte se dovnitř, může tam vletět a nic neuvidíte. Na běžnou kontrolu vnitřního prostoru se mi osvědčila destička polykarbonátu, která těsně přiléhá k těsnění a sama funguje jako dostatečná bariéra skrz lze prohlédnout zda v hnízdě není nějaký škůdce. Pokud je třeba odklopit, tak spíše v noci. To tam sice může vletět zavíječ, toho ale na rozdíl od melittobie nepřehlédneme. Provádění hloubkových kontrol je pak lepší dělat v noci, ideálně ve vaně, při červeném světle. Nevýhodou je pochopitelně horší viditelnost, takže je to věc k další diskuzi.
4. Těžko říct, zda čmeláci pozabíjeli drtivou většinu melitobií snažících se opustit hnízdo, rozhodně množství těch, co unikalo bylo malé. Pokud škůdce unikl, stalo se tak ve velkém množství naprosto nepozorovaně.
5. Co se alternativní sanitační metody týká, tak je potřeba několik úprav: – potřebné vybavení: prázdný úl s čistou výstelkou, červené světlo, žiletku, plně zatemněná místnost, dostatečně velká nádoba k odebrání čmeláků, ze které neuniknou, karanténní nádoba, kterou lze jednoduše utěsnit s dnem vybaveným mřížkou, kterou parazit propadne na lepovou pst na dně (ale čmelák ne) a s otvorem zajištěným proti úniku síťkou z Uhelonu 53S a lepovou pastí u otvoru. Lepové pasti by měly likvidovat nově narozené melittobie bez ohrožení čmeláků v kokonech. Víčko s vatou a cukerným roztokem.
   – čmeláky odebereme a na 1-2 hodiny umístíme do karanténní nádoby tak aby případné melittobie propadly na lepovou past. Dílo rozebereme, nové kladení a váčky s malými larvami opatrně odřízneme žiletkou, pečlivě prohlédneme a poté pohromadě umístíme do nového úlu, ideálně s víčkem s pylem sesbíraným na klapce, pak přidáme čmeláky. Na výstelku je dobré přidat víčko s vatou namočenou v cukerném roztoku – čmeláci přišli o veškeré zásoby nektaru. Zbytek díla buď můžeme zlikvidovat a nebo pokud obsahuje mateřské kokony, můžeme je odebrat a prosvítit. V případě, že je uvnitř plný a má neporušený obal, můžeme jej umístit do karanténní nádoby s cukerným roztokem a počkat pár dnů při pokojové teplotě na dolíhnutí zdravých čmeláků, které pak přidáme zpět k hnízdu.

Pro případné zájemce o otestování mého postupu jedna důležitá poznámka: testováním postupu podstupujete riziko šíření parazita. Nelze u něj vůbec nic garantovat. Možná je skutečně lepší cesta zlikvidovat vše, celé hnízdo.

Nyní je otázka, jak dopadne zbytek rodiny čmeláků, zachrání larvy z hnízda? Budou schopni ještě odchovat něco jiného, než samce? Budou i nové kokony infikované?

Pokračování příště …